
Angel, moje nová povídka =)
Je to spíš takový pokus, dlouho jsem nic nenapsala... tkže uvidíme =)
Snad se to bude aspon někomu líbit =)
Zatím je to kousek =)
Dnes je 24.prosince, vánoce. Na dnešní den se tolik lidí těší, malý děti a jejich rodiče, ale já jsem sám, s pejskem, jako posledních pár let.
Minulost
Když jsem byl malý nikoho jsem neměl, pouze svojí starší sestřičku, která se o mě snažila starat. Moc jsem jí to ale neulehčoval. Většinou jsem neměl zrovna milé kamarády, většinou to byly nějací hajzlíci . Pro rodinu jsme moc neznamenali, teda spíš já. Otec byl zklamaný, nebyl jsem takový jakého si představoval, přál si mít silného chlapce, který se ničeho nebojí, zklamal jsem ho. Navíc mojí sestru zbožňoval, byla podle jeho představ, vždycky mi to připomněl.
Jednoho dne večer jsem odešel, nemohl jsem to všechno už poslouchat. Nikdy jsem se nedozvěděl co se s mojí rodinou stalo, prostě jsem je odstřihl. Někdy, tolikrát jsem si přál abych na ně nějak narazil, ale nebylo mi to nikdy nejspíš souzenou. Žil jsem ze dne na den, snažil jsem se těžké chvíle překonat, někdy hůř, někdy lépe ale všechno jsem přečkal.
Když se blížili moje narozeniny cítil jsem se divně, byl to takový divný pocit, jako kdyby se mělo něco změnit. Ignoroval jsem to, před se kdo by věřil pouhému pocitu? Já jsem to tedy nebyl. Dny ubíhaly jako voda, čím dál jsem se blížil tomu dnu… 14.8, ten den všechno začalo…
Byl jsem zrovna v obchodu, snažil se koupit si něco k jídlu, ale potom mě začala bolet šíleně hlava, takhle to začalo. Chvíli se nic nedělo, prostě jako kdyby to zmizelo, ale to jsem nevěděl jak jsem se splet.
Přišlo to zpátky, ale byla to ještě větší bolest, myslel jsem že mi hlava snad vybouchne. Přál jsem si aby ta bolest zmizela, byl jsem zrovna v mém bytě, nebyl zrovna dvakrát velký, vždycky mi ale stačil. Nikdo tu semnou nebyl, kromě mého malého psa Tobyho.
Po hodině přestala ta bolest, doufal jsem že se již nevrátí, nechtěl bych to zažít znova.
Slyšel jsem ale nějaký hlas, nevěděl jsem kdo mluví, nikdy tady nikoho mluvit neslyším.
"Paule, mám hlad." Nevěděl jsem kdo na mě mluví, netušil jsem kdo říká moje jméno. Prohlédl jsem celý byt, zkontroloval vypnuté televize, ale nikde nic zvláštního nebylo.
"Začínám bláznit." Připadal jsem si jako blázen.
"Nejsi blázen, vážně mám hlad." Znova, znova ten hlas, mluvil na mě.
"Kdo jsi? Nebo spíš kde jsi?" Díval jsem se znova po bytě, byl tam pouze Toby, který odpočíval ve svém pelíšku.
"Toby," podíval jsem se na psa ,,dáš mi už to jídlo?"
A takhle to všechno začalo, tohle byl pouze začátek. Za několik týdnů potom se toho nestalo tolik, vlastně až na to že se mi objevily křídla. Zcela nečekaně, byl jsem překvapený, myslel jsem si že jsem MONSTRUM. Ale nebyla to pravda, byl jsem polo-anděl.
Přítomnost
Od toho dne uběhlo pár dnů, týdnů. Pořád jsem to ale nepochopil, nedokážu to kontrolovat, tolik jsem se snažil. Nemohu chodit ven, když ano, musím dávat pozor. Může za to prudká změna nálady, a další věci. Na mluvení z Tobym jsem si už zvykl, ale občas si přeji umět to zastavit. Neumí mlčet, neustále něco povídá během různých filmů, i v obchodech. Lidé se na nás divně otáčí, a potom si šeptají.
"Paule? Že jsme toho spolu už hodně prožili?"
"Jasně Toby, máme toho hodně za sebou." Objal jsem Tobyho, než jsem se nadál mě jsem po dalším triku. Moje křídla se znova ohlásila, bohužel tohle bylo poslední triko.
"Neboj se, brzo to budeš umět ovládat." Toby se mě snažil povzbudit, bohužel jsem mu to ale nevěřil, byl ale jediný koho jsem měl.
"Doufám že máš pravdu, doufám."

Jj už jsem ho opravila(ten odkaz)!